DIG DEEP

Alicja Bielawska, Sári Ember, Habima Fuchs, Zoya Laktionova, and Monika Pascoe Mikyšková
kurátorka: Barbora Kundračíková

„Alenka ani chvíli nemeškala a vskočila za ním, aniž jen zdaleka pomyslila, jak se kdy opět dostane ven.“

– Lewis Carroll, Alice in Wonderland, 1865 –

 

Výstava DIG DEEP, připravená v rámci slovenského předsednictví Visegrádské skupině, představuje pětici středoevropských autorek. Čtyři z nich jsou pomyslně místní, jedna – Zoya Laktionova – je zde zvláštním hostem. Leitmotivem jejich tvorby je „noření se“ – do hlubin paměti, představivosti, prostoru nebo vlastního těla. Toto soukromé zkoumání se v určitém okamžiku stává kolektivním tápáním, zkoumáním hranic sdílení a komunikace, které nezahrnuje pouze lidský prvek. Alicja Bielawska, Sári Ember, Habima Fuchs, Zoya Laktionova a Monika Pascoe Mikyšková představují různé pohledy na stejný problém, který my ostatní, ne-umělci, ne-tvůrci, aktuálně řešíme ve svých malých životech a osobních příbězích, tváří v tvář další revizi dějin, novému vyměřování světa – přičemž střední Evropa se opět stává jakousi pomyslnou „králičí norou“, jádrem, seismickou osou či kapilárou, která prochází středem všeho a vše živí. Jak ale všichni víme, nejbezpečnější cestou ven je ta dovnitř. Stačí zavřít oči, nadechnout se a skočit!

 

Výstava DIG DEEP doprovází slovenské předsednictví Visegrádské skupiny. Je připravena ve spolupráci s Českými centry, Polským a Maďarským institutem a představuje tvorbu pěti středoevropských autorek, z nichž čtyři jsou chápány jako lokální a jedna, Zoya Laktionova, zde vystupuje jako zvláštní host přicházející z “jiné”, vítanější, protože otevřenější verze střední Evropy. Ústřední téma jejich tvorby je spojeno s konceptem "hledání" či “introspkece” - hluboké explorace různých aspektů lidského vědomí ve smyslu světatvorby, mezi něž patří paměť, představivost, vnímání prostoru i vlastního těla. Ačkoli se zpočátku jedná o cestu osobní, osobní utváření mýtu či rituálu, toto zkoumání se nakonec ukazuje být výrazem kolektivní zkušenosti, která posouvá limity sdílení a komunikace za hranice lidské domény.

Alicja Bielawska, Sári Ember, Habima Fuchs, Zoya Laktionova a Monika Pascoe Mikyšková nabízejí odlišné pohledy na tutéž problematiku, s níž se setkáváme ve svém každodenním životě a osobních vyprávěních i my sami. V době masivního historického přehodnocování a přetváření světa se zde střední Evropa znovu etabluje jako metaforická "králičí nora" - zásadní seismická osa či kapilára procházející jádrem veškeré existence moderního světa. Ve snaze mu lépe porozumět, tato výstava vybízí diváky k introspekci a zkoumání hlubin vlastního bytí i širší kolektivní identity.

Střední Evropa disponuje složitým historickým a geopolitickým postavením. V průběhu utváření moderního světa čelila mnoha historickým výzvám, včetně politického či kulturního útlaku a uměle prosazovaných územních změn. Ty měly hluboký dopad na utváření kolektivního vědomí regionu a zanechaly trvalou stopu v jeho sebepojímání i imaginativním projevu. Ona "další revize dějin", zmíněná ve vstupním abstraktu výstavy, naznačuje právě nutnost kritického zkoumání historických vyprávění a přehodnocení role sebe sama i kolektivu, jehož jsme aktivní/ pasivní součástí, při jejich utváření. Představené autorky se těmito revizemi zabývají, zpochybňují zavedená vyprávění a nabízejí alternativní perspektivy, které zpochybňují konvenční pohledy na region, jeho dějiny i identitu. Jinými slovy, zacházejí s uměním jako s (specifickým) nástrojem, který nám dává možnost formativní (sebe)reflexe.

Výstava uznává a vyzdvihuje význam lokální tvůrčí tradice. Nabízí však především otevřenou platformu, na níž lze sdílené problémy a osobní zkušenosti komunikovat. Z historického hlediska byly ženy-umělkyně ve světě umění často marginalizovány a nedostatečně zastoupeny. Jen zcela výjimečně se jim dostalo zaslouženého uznání. Dnes se situace pomalu, ale významně mění. Přestože si výstava neklade za cíl prezentovat cokoli, co by bylo možné nazvat "ženskou" estetiku, vzhledem k danému tématu zcela přirozeně artikuluje i tyto otázky. Využívá přitom konceptu “materiálního obratu”, respektive “obratu performativního”, a pozornost obrací k vlastnímu pohybu těla v daném prostoru. Vzniklý útvar, v jehož centru se nachází zdánlivě marginální prvek jako je hlubko vlny či mělká miska, se tak stává komplexní sítí aktérů a jejich vztahů. Tomuto čtení výrazně napomáhají také chystané reprízy projektu připravované ve spolupráci s Českými centry.

V neposlední řadě výstava zdůrazňuje, že otázky a témata, kterými se autorky zabývají, nejsou výlučně umělecké. Napětí, nejistoty a zkoumání zachycené v jejich dílech rezonují s obecnější lidskou zkušeností. Výstava představuje různé pohledy na sdílený problém a vybízí diváky k osobní interakci. Podporuje tak introspekci a empatii.

 

Monika Pascoe Mikyšková (1983, SK) žije v Bratislavě, kde vystudovala Vysokou školu výtvarných umění. Zabývá se monumentální akvarelovou malbou, rostlinnými a „minerálními“ objekty. Její instalace připomínají herbářové tisky, odlitky a odlitky v kombinaci s živými pokojovými rostlinami. Otázky lidské tělesnosti a emocionálního prožívání se střetávají s nelidskou dočasností rostlin – zachycených a vystavených, zařazených do botanických sbírek a uměle petrifikovaných dekorativními zásahy. Rozvážný sochařský přístup se střídá s intuitivním hromaděním přírodních tkání.

 

Můra, 2022, akryl a suchý pastel na bavlně, kovový kruh, 450 × 230 cm

Krajina I. a II., 2023, akrylová barva a suchý pastel na plátně, 30 × 40 cm, 2023

Bez názvu, z cyklu Sublimace, 2023, akrylová barva a suchý pastel na plátně, 40 × 65 cm

Fraktál, 2023, akrylová barva a suchý pastel na plátně, 95 × 100 cm

Bez názvu, ze série Malé tvary, 2022, akryl a suchý pastel na plátně, 70 × 70 cm

 

Alicja Bielawska (1980, PL) žije a pracuje ve Varšavě. Vystudovala dějiny umění na Varšavské univerzitě a výtvarné umění na Gerrit Rietveld Academie v Amsterdamu. Věnuje se sochařství a kresbě. Její práce se zaměřují na materiální sféru každodenního života a na vztah mezi předměty, interiérem a vzpomínkami. Používá základní materiály, jako je látka, kov, dřevo a keramika. Do své tvorby vnáší prvky choreografie a performance.

 

Rozšiřování prostoru každodennosti (II), 2022, ručně tkaný textil (vlna, bavlna), glazovaná keramika, 15 × 15 × 104 cm

Rozšiřování prostoru každodennosti (III), 2022, ručně tkaný textil (vlna, polyester), ocel, barva, 135 × 30 × 30 cm

Rozšiřování prostoru každodennosti (I), 2022, textil (hedvábí), keramika, ocel, barva, 189 × 84 × 75 cm

Rozšiřování prostoru každodennosti (IV), 2022, glazovaná keramika, ocel, barva, 125 × 90 × 40 cm

Zvednuté ráfky (I), 2017, tuš, barevná tužka, 29,7 × 21 cm

Komunikující nádoby (I), 2020, barevná tužka na papíře, 42 × 29,7 cm

Komunikující nádoby (II), 2020, barevná tužka na papíře, 42 × 29,7 cm

 

Zoya Laktionova (1984, UA) žila před začátkem války Ruska proti Ukrajině v Kyjevě, kde působila jako nezávislá umělkyně a dokumentaristka. Pracuje s tématy války, paměti a osobního narativu. Reflektuje vztah velkých a malých dějin, přičemž se získávají její díla podobu takřka deníkových záznamů. Je autorkou několika krátkých uměleckých filmů, mimo jiné Diorama (2018) a Teritorium prázdných oken (2021).

 

Diorama, 2018, video, 12 min.

produkce: Nadia Parfan

fotografie: Zoya Laktionova

střih: Mykola Bazarkin

zvuk: M: Andrej Borysenko

 

Sári Ember (1985, HU) žije a pracuje v Budapešti. Vystudovala fotografii na Moholy-Nagyově univerzitě umění a designu. Ve své umělecké praxi se zaměřuje na otázky související s povahou reprezentace, přičemž pracuje především s médiem instalace. Cituje formy z různých zdrojů a využívá při tom vypovídací schopnost konstelací objektů z mramoru, hedvábí, papírové koláže či keramiku. Prostřednictvím symbolických hodnot ušlechtilých materiálů a archetypálního, poloabstraktního souboru motivů se snaží zkoumat sdílené zkušenosti.

 

Vlajka s fontánou a vejci, 2021, vegetativně barvené hedvábí (látky barvila Nikoletta Szakács), 101 × 81 cm

Postava s květy ve žluté barvě, 2020, vegetabilně barvené hedvábí (látky barvené Nikolettou Szakács), 155 × 100 cm

Pár v oblouku s malými vázami a šálkem, 2022, keramika, 36,5 × 28 × 6,5 cm

Vejce s vodou, 2020, keramika, 31 × 23,5 × 22 cm

Tajemství není tajemství, 2020, keramika, 47 × 51 × 51 cm

Misky, 2022, keramika, 5 × 6 × 6 cm

 

Habima Fuchs (1977, ČR), česká vizuální umělkyně profesně i osobně spjatá s berlínským prostředím, ve své tvorbě dlouhodobě reviduje zažité mechanismy a tradiční existenciální, filozofické či metafyzické obraty, na něž se spoléháme při chápání světa, v němž žijeme. Symboly a motivy, které při tom reflektuje a zhmotňuje, pocházejí z různých kultur a období, z rámce křesťanské ikonografie i orientálních náboženských kontextů. Výsledkem je mimořádně podmanivá obraznost, svůdná a podvratná, ale také hluboce sebekritická.

 

Equinox, 2022, video, 23 min

produkce: MUO

 

Barbora Kundračíková je vedoucí sbírek moderního umění Muzea umění Olomouc – Středoevropského fóra (SEFO) a odbornou asistentkou na Katedře dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci. Spolupracuje s Centrem pro výzkum fotografie Ústavu dějin umění Akademie věd ČR v Praze (CVF) a působí jako kurátorka na volné noze. Mezi oblasti jejího zájmu patří evropské výtvarné umění 20. a 21. století, technická reprezentace, metodologie dějin umění a analytické přístupy k estetice.